Můj příběh

Jak to začalo

Zkouším si vzpomenout, jak to tehdy bylo. Byla jsem to já, kdo tehdy prosil rodiče o krasopísmo, nebo iniciativa stojí na jejich straně? Těžko říct. Jedno je ale jisté. V dobách, kdy jsem hodiny a hodiny trénovala tahy perem zase a znovu a tolik si přála hezky psát, pojem krasopísmo jistojistě neexistoval. Tehdy mi bylo asi 8 let. Listovala jsem v průpisníku od tatínka sem a tam a tajně studovala, proč moje maminka píše nafouklejší bříško u psacího písmene „a” než já. Později, to mi bylo asi tak 13, jsem tatínka požádala, ať mi napíše celou abecedu, abych po večerech mohla obtahovat písmenko po písmenku a přijít jim na kloub. Tehdy se zrodila láska k písmu. Chtěla jsem mít hezké nadpisy v sešitech a písmo tak úhledné, jak to jen šlo.

Čas na střední jsem dost často vyplňovala návštěvami papírnictví. (Bylo to asi nějak takhle. S batohem na zádech otevírám dveře největšího papírnictví ve městě. Od té chvíle se mnou není řeč. Ten pocit, kdy můžu otevřít nové neprozkoumané pero a čmárnout pár tahů na papír, se nedá ničím nahradit. Jakou asi bude mít stopu? Nebude se rozpíjet? A náplně? Jo, tohle vidím naprosto přesně. Má láska k papíru a psaní se prohloubila.) V okamžiku, kdy jsem si uvědomila, že do papírnictví chodím tak třikrát týdně a jsem schopná tam strávit minimálně hodinu, bylo už celkem jasné, že cesta zpět neexistuje. Byla ale poněkud delší, než jsem si myslela.

Jak to bylo dál

Roky plynuly, já chodila na výšku a po večerech se věnovala scrapbookingu, přesněji tvorbě papírových přání. Bavilo mě dělat lidem radost prostřednictvím papírových kartiček s hezkým textem. Jako každý správný nadšenec jsem vyzkoušela nespočet technik. Postupně se rozšiřovala moje scrapbooková sbírka pomůcek, rostly zkušenosti a spolu s nimi i touha předávat mým blízkým něco ze sebe. Něco, co můžu vyrobit svýma vlastníma rukama. Něco svého. Něco kreativního. Něco neotřelého.

Po narození syna jsem si uvědomila, že chci do světa poslat jeden velký projekt a spolu s ním skromné přání. Nikoliv to papírové. Protentokrát. Přeji si, aby mé kreativní ruce nikdy nezahálely a má věčně optimistická mysl měla vždy dostatek inspirace. A hlavně si přeji, aby má tvorba dělala lidem radost. Cesta k papírové radosti vede tudy.